Gotrek Gurnisson, trolobijce, trpaslík, který je odsouzen k hledání smrti a jen skrze hrdinnou smrt mu bude navrácena čest. Vše se událo v době asi 2 500, tedy v době, kdy na císařském trůně seděl Karl Franz. Tehdy Gotreka doprovázel lidský učenec Felix Jagger, který trolobijci (pod vlivem alkoholu) přísahal, že o jeho slavných činech a ještě slavnější smrti napíše epos. Ze zprvu ustrašeného studenta se po Gotrekově boku za ta léta stal rovněž ostřílený bojovník.

Ach ano, uvědomuji si to, těch, co o činech těch dvou slyšeli není mnoho. Ti, co je slyšeli nejhlasitěji, již většinou dlí v říši Morrově. Cesta této dvojice po zemích císařství by se dala na mapě kreslit tlustou čarou, krvavou čarou. Mezi trpaslíky se Gotrek stal legendou již za svého života. Mezi lidmi je znalo nemnoho a ještě méně bylo těch, kteří jimi neopovrhovali jako společenskými vyvrheli. Svět Warhammeru je ponuré místo k životu. Šlechta si žila ve svých přepychových palácích a svět, skutečný svět Warhammeru neviděla, či vidět nechtěla. Nižší šlechta se snažila tvářit a chovat jako ta vyšší, moci Chaosu se buď bála jak úpír stříbra, nebo jeho moc naopak vyhledávala v tajných kultech temného boha Slaaneshe, kde se oddávala zvrhlým, hromadným, sexuálním orgiím. Tito lidé však své duše zaprodali Chaosu a ten je za to poznamenával. Lidská města byla tak i za silnými zdmi plna mutantů, zrádců, přívrženců temnoty. Nižší lid, chátra, ta se starala akorát o to, aby měla co jíst. Co chudině neseberou výběrčí daní, to jim ukradnou všudypřítomní zloději. Člověk tak v těchto temných časech neměl nic jistého, kromě smrti. Těch pár mincí, co člověku přeci jenom zbudou je beztak lepší propít, nebo nechat v některém z četných nevěstinců, či si jen najít na ulici levnou děvku a užít si trochu radosti. Na chvíli zapomenout na tento zpropadený svět. Lepší prodat své tělo páchnoucímu žoldnéři a pak se opít a zapomenout. Zítra již může být pozdě. Dýka v zádech či nákaza morem, tak jako tak, budoucnost nic dobrého nepřinese. A přesto, přes všechnu tu nuzotu, přes všechnu tu špínu je tu stále ta silná vůle po životě, vůle pokračovat a nevzdávat se.

A elfové ? Ti se starají jen sami o sebe. Tedy, zdá se, až na jednoho. Na toho nejmocnějšího, mága Teclise. Osud tomu chtěl, že nejmocnější elfí mág a nejlepší trpasličí válečník se potkali a navíc museli spolupracovat. A právě o další výpravě Gotreka a Felixe, kteří cestou spojí své síly s mágem Teclisem, vypráví již sedmý díl Zabíječe. Zapomeňte však na romantickou lásku  Legolase a Gimliho, na vzájemném sporu elfa a trpaslíka stojí velká část rozhovorů. Gotrek by nejraději elfa rosekal na kusy (v podobných věcech jinak značně mlhavý King tentokrát však důvod nenávisti trpaslíků k elfům vysvětlí), Teclis by pro změnu Gotreka za jeho narážky raději seškvařil a jeho sekeru si vzal do své studovny na dlouhé večery. A Felix ? Felix by se samozdřejmě na oba nejraději vykašlal a raději by se viděl v hospodě v Altdorfu s pěknou holkou na klíně. Ale není-li jiná možnost a nyní se skutečně zdá že není, dokážou všichni až překvapivě efektivně spolupracovat.

V předchozím díle se autor odchýlil od své krvavé lázně, která v jeho knihách postupně gradovala, až vyvrcholila totálním masakrem ve městě Praag a děj šestého dílu se točil kolem pronásledování jednoho úpíra (pár bestií tam sice bylo, ale to jen aby měl Snorri radost). Jakoby vytušil výčitky svých ještě krvelačnějších čtenářů, ve svém Zabíječi obrů se vrací ke svému klasickému stylu a Gotrekova sekera tak opět bude pít zelenou a černou krev plnými doušky. Setkáme se zde se starými známými, jak z řad vyznavačů Tzeentche, tak i z řad těch, kteří si stále ještě myslí, že vzdorovat neodvratnému triumfu Chaosu má smysl.

Na otázku, zda to již přeci jenom není nastavovaná kaše, si musí každý odpovědět sám. Nicméně je fakt, že King má stále nápadů dostatek a jeho strhující vypravěčský um zuby času rozhodně netrpí. Ani cynický humor mu dosud nechybí. Situace, kdy uprostřed nejkrvavější řeže, kde živé bitosti umírají po desítkách někdo (Snorri !!!) pronese hlášku, která ve čtenáři vyvolá záchvat smíchu, jsou postupně nahrazeny jinými. Nevím zda je to jen mou zvrhlostí, ale v tomto díle přicházejí na řadu i scény, kdy se čtenář shledá smějící i při naprosto brutální a nechutné scéně, na které by člověk, který za sebou nemá šest dílů Zabíječe, neshledal vůbec nic vtipného. Mistr King stále ještě své řemeslo ovládá. Avšak tyto knihy nejsou o humoru. Humor zde symbolizuje ono mihotavé světlo svíce v naprosté temnotě. Tyto knihy jsou o marném, byť titánském, přesto marném boji proti stále se šířící zhoubě Chaosu.

Toto je temný věk, krvavý věk, věk démonů a magie.
Je to věk boje, smrti i konce světa.
Mezi vším ohněm, plameny a zběsilostí je to také
věk mocných hrdinů, smělých skutků
a velké odvahy.

„Říkáš, že spálili hospodu?“ zeptal se Max.
„Ano. Zabili hostinského a většinu hostů.“
„Snorri se těšil na vědro vodky,“ pronesl Snorri. „Snorri si myslí, že ty bestie potřebují dostat lekci.“
Gotrek souhlasně přikývl. Toho se Felix bál. Představa, že by se necelý tucet nezraněných kislevských lučištníků, dva trolobijci, Felix a Max měli postavit hordě bestií, trpaslíky v nejmenším neznepokojovala. Zato Kislevané, zocelení bojovníci z pohraničí, kde se hranice lidí stýkají s Chaosem, měli dost rozumu, aby takovou akci nevítali s velkým nadšením, alespoň pokud to Felix z jejich výrazů dokázal posoudit.
„Nechoďte,“ řekla jim stařena. „Jen vás zabijí. Radši pojďte s námi. Stephansdorp je jen několik dní cesty odsud na jih. Bez sněhu je to méně než den.“
„Pokud ho nevypálili také,“ opáčil Gotrek surově. Několik dětí začalo fňukat. Jeden nebo dva muži vypadali, že se už už rozpláčou také…